David Mitchell: Atlas mraků

David Mitchell ve svém rozsáhlém románu Atlas mraků maže hranice mezi styly, žánry i časovými rovinami a poutavým způsobem se zamýšlí nad nebezpečím lidské touhy po moci i jejími možnými důsledky. Nedobrovolný cestovatel plavící se v roce 1850 přes Tichý oceán, vyděděný skladatel obstarávající si nejisté živobytí v Belgii mezi 1. a 2. světovou válkou, ambiciózní novinářka píšící v Kalifornii v dobách, kdy tam byl guvernérem Ronald Reagan, ješitný nakladatel ukrývající se před věřiteli ze zločineckého podsvětí, geneticky modifikovaná jídlonoška čekající na smrt a Zachry, mladý ostrovan zažívající soumrak vědy a civilizace – to jsou vypravěči Atlasu mraků, kteří odkudsi z potemnělých chodeb dějin slyší dozvuky ostatních příběhů. Každý záchvěv ozvěny více či méně pozměňuje jejich vlastní osudy. (martinus.sk)

Mitchellov román je zaujímavý najmä spracovaním, a síce tým, že pozostáva zo šiestich viac-menej samostatných noviel, ktoré sú prepojené len skrz malé, nepodstatné detaily.Príbehy sú usporiadané chronologicky, pričom každý z nich je utnutý v polovici a ukončený je v druhej polovici knihy, kde sú príbehy usporiadané presne naopak – v ďalekej budúcnosti sa teda smer rozprávania stáča o 180 stupňov a kniha vrcholí opäť v minulosti. Príbehy sú naozaj samostatné, každý z nich využíva iný rozprávačský štýl (denník, listy, detektívny román, pamäti, záznam výsluchu a rozprávanie pri ohni) a každý z nich autor ovláda (po technickej stránke) naozaj bravúrne. Horšie je to už so záživnosťou a tempom niektorých príbehov.

Za hlavnú myšlienku diela považujem tvrdenie, ktoré autor na viacerých miestach v románe akcentuje, a to že v prírode i ľudskej spoločnosti sú slabší vždy len potravou silnejších. Túto myšlienku potom demonštruje v šiestich rôznych historických epochách, v šiestich rôznych príbehoch a situáciách, na šiestich rôznych charakteroch, i keď občas naznačuje, že medzi hrdinami jednotlivých príbehov je taktiež vzťah, a síce, že sa jedná o jednu opakovane reinkarnovanú dušu.

V každom príbehu sa niekto stáva „otrokom“, „zajatcom“ či „potravou“ niekoho iného: V prvom príbehu je to najskôr zdanlivo čierny otrok, ktorý sa tajne ukryje na obchodnej lodi s úmyslom utiecť, pričom prosí právnika Ewinga – rozprávača, aby mu pomáhal, no neskôr vysvitne, že otrokom je tu práve Ewing, ktorý sa nechá spolucestujúcim doktorom presvedčiť, že je chorý, a pojedá tak jeho drahé lieky, ktoré mu škodia. V druhom príbehu sa mladý skladateľ stáva asistentom starého skladateľa, ktorý si začne privlastňovať jeho nápady a drží si ho v područí najmä vyhrážaním, že ak ujde, jeho reputácia bude navždy zničená. V treťom príbehu je hlavná aktérka otrokyňou šokujúcich zistení ohľadom bezpečnosti jadrovej elektrárne, ktoré sa snaží ututlať silná ropnorafinérska lobby v záujme svojho byznysu, a riskuje tak svoj život v snahe dostať tieto fakty na verejnosť. Hrdina štvrtého príbehu sa na úteku pred lichvármi ocitá v domove dôchodcov, z ktorého niet úniku. Hrdinka piateho príbehu je klonom („jídlonoškou“) slúžiacim konzumentom v totalitnej Kórei budúcnosti, ktorá si uvedomí nespravodlivosť svojej stavovskej príslušnosti a snaží sa o odboj. V šiestom príbehu sledujeme postapokalyptického pastiera z dediny ohrozovanej otrokárskymi barbarmi, ktorý sa rozhodne pomôcť žene z plemena „Jasnozrivých“, ľudí, ktorí kdesi ďaleko na severe ešte disponujú starými technológiami a na svojich superrýchlych lodiach dvakrát ročne kontrolujú život primitívnych kmeňov na ostrovoch v Tichomorí.

A teraz zopár citátov priamo z knihy:

Jeden zo spôsobov, ako si ospravedlniť otrokárstvo:

Otázal jsem se, zda vůbec existuje zlo "přílišné civilizace". Pan D'Arnoq odvětil: "Pokud na západ od Hornova mysu není Boha, pak tam rovněž neplatí, že všichni byli stvořeni sobě rovni, pane Ewingu."

Ako obstáť pred súdom:

Vzpomněl jsem si na bonmot svého tchána: "Chceš-li oklamat soudce, předstírej zájem, chceš-li obalamutit celý soudní tribunál, předstírej nudu." A tak jsem sehrál vyjímání smítka z oka.

Ako chvála deformuje napr. i umenie:

Vyvyan pohrdá chválou a odmítá ji přijímat i udělovat. Říkává, že když vás lidé chválí, nekráčíte vlastní cestou.

Prečo nikdy nezatvoria ústa:

Jakmile odemkneš ženské tělo, otevře se ti i schránka s jejími důvěrnostmi. [...] Po aktu raději jen tak klidně ležím, ale Jocasta začala z náhlého popudu mluvit, jako by chtěla naše velké černé tajemství pohřbít pod hromádkou menších a méně temných.

Vernosť je z Marsu:

Že láska miluje věrnost, je podle ní mýtus utkaný z mužské nejistoty.

Nevěra je zrádný duet, Sixsmithi - stejně jako v kontraktním bridži se vystříhej spoluhráče, který je nešikovnější než ty, nebo špatně dopadneš.

O hudbe a hospodárstve:

Letos panuje v Belgii horké léto. Louky žloutnou, zahradník se bojí požárů, hospodáři se obávají o úrodu, ukaž mi ale spokojeného hospodáře a já ti předvedu duševně zdravého dirigenta.

Je Brno častica?

„[...] postřeh Johna F. Kennedyho o New Yorku. Víte který? ,Většina měst jsou podstatná jména, ale New York je sloveso.' Zajímalo by mě, co by bylo Buenas Yerbas." "Řada přídavných jmen a spojek?" "Nebo expletivum?"

Aktuálne (a fúzaté) i v roku 2013:

"Definice týdne. Co je to konzervativec?" V létě 1975 byl tohle už otřepaný vtip. "Liberál, kterýho přepadli."

Definícia moci, ktorá prestupuje celým románom:

Moc. Co jí rozumíme? Schopnost určovat osudy jiných.

Kde pramení moc?

"Jak to ale, že někteří lidé jsou schopni ovládat druhé, kdežto naprostá většina ostatních žije a umírá jako přisluhovači, jako dobytek. Odpověď nalezneme u svaté trojice. Za prvé, charisma dané od Boha. Za druhé, sebekázeň umožňující dovést tento dar k zralosti, protože i když je ornice lidstva úrodná na talenty, pouze jedno semínko z tisíce vykvete - a to jen kvůli nedostatku sebekázně. [..] Za třetí: vůle po moci. To je jádro tajemství různých lidských osudů. Co vede některé k tomu, že hromadí moc tam, kde většina jejich krajanů moc ztrácí, neumí ji využít, nebo se jí dokonce vyhýbá? Jde o závislost? O bohatství? O přežití? O přirozený výběr? Domnívám se, že tohle všechno jsou jen důvody a důsledky, nikoli pravé příčiny. Nabízí se jediná odpověď, a ta zní: Žádné proč neexistuje. Je to v nás. Kdo a co jdou hlouběji než proč."

Čo má spoločné veda s Novým Časom? Bahno:

"Dal jsem se na vědu, protože... je to jako rýžovat zlato v přívalech bahna. Tím zlatem je pravda. Já... nevím, co chci udělat..." "Žurnalisti pracují ve stejně bahnitých vodách."

O vzťahu lži a pravdy:

Ptala se sama sebe: Jak moc je v novinařině dovoleno klamat? Vzpomněla si, co jí na to jednou odpoledne v nemocniční zahradě odpověděl otec. Jestli jsem někdy zalhal, abych se dozvěděl, co potřebuju? Každý den ještě před snídaní ze mě vylezla lež jako desetikilometrová věž, jen abych se dostal o píď blíž k pravdě.

Čo tí umelci vlastne chcú? Chvála im nie je dosť dobrá, kritika tiež nie:

"Ale no tak, kdo je to kritik?" argumentoval jsem. "Někdo, kdo čte rychle, arogantně, ale nikdy moudře..."

O tom, ako sme všetci prepojení ako krasokorčuliari:

Člověk by si myslel, že země, jako je Anglie, snadno pojme všechny události jednoho skromného života, aniž by se místně příliš překrývaly, chci říct, že nežijeme sakra v Lucembursku, jenomže ono ne, křížíme, přejíždíme křížem krážem a překračujeme své staré stopy jako krasobruslaři.

Ako žiť:

Starý taťka Timothy nabízí ve svých pamětech zdarma radu mladším čtenářům: žijte tak, aby až se vám na sklonku života porouchá vlak, pro vás přijelo pěkně vytopené a suché auto s osobou vám blízkou za volantem - nebo s najatým řidičem, na tom nezáleží - a odvezlo vás domů.

Solženicyn:

"Neomezená moc v rukou omezených lidí má vždycky za následek krutost.“

Čoho sa bojí každá diktatúra:

Smích je anarchistické rouhačství. Od tyranů je moudré, že se ho bojí.

Bývalá klonovaná servantka a otrokyňa sa počas štúdia zamýšľa nad tým, prečo na ňu všetci „čistokrvní“ hľadia s odporom:

[...] zeptala jsem se, proč mnou studenti opovrhují, když jsem jim nezavdala žádnou příčinu k útoku.   Zeptal se, proč se všichni vládci tolik bojí, že si jimi ovládaní osvojí nějaké znalosti.   Neodvážila jsem se vyslovit slovo "vzpoura" a zvolila jsem obezřetnější cestu. "Co když rozdíly mezi společenskými třídami neplynou z genomiky, zděděné dokonalosti nebo dokonce z dolarů, nýbrž z rozdílů ve vědění?"   Profesor se pak otázal, jestli to snad neznamená, že celá Pyramida stojí na pohyblivých píscích.   Zauvažovala jsem, že naznačovat něco takového by bylo prohlášeno za vážnou deviaci.   Mephi se tvářil potěšené. "A co tohle: Servanti jsou zrcadla nastavená svědomí čistokrevných, všechno, co v nich vidí, je naplňuje odporem. Proto obviňují zrcadla." Zeptala jsem se, kdy by mohli začít obviňovat sami sebe.   Odpověděl: "Dějiny nás učí, že teprve ve chvíli, kdy k tomu budou nuceni."

Tvrdá ruka diktatúry vs. voľná ruka trhu. Vyberte si:

[...] podle Obohacovacích zákonů musejí spotřebitelé v závislosti na třídě, do níž jsou zařazeni, utratit každý měsíc pevně stanovenou částku dolarů. Hromadění majetku se řadí k protikorporatickým zločinům.

Každá civilizácia potrebuje pre svoj pokrok čas:

Vzpomínám taky, jak Abatyše dycky říkala: Civilizace potřebuje čas, a necháme-li zemřít i tyto hodiny, zemře také čas, a jak potom vrátíme Civilizované období do podoby, jakou mělo před Pádem?

Dve tváre jednej hory:

Už sem pochopitelně viděl Mauna Kea před tim z Honokaa, jenomže hora, na kerou plánujete vylízt, nejni ta samá jako ta, na kerou se nechystáte. Nejni tak pěkná, kdepak. Stačí bejt dost zticha a uslyšíte ji.

Zákon a civilizácia nie sú nutne to isté:

V Honoce platí víc zákonů než kde jinde na Velkým, řek bych kromě Devatera údolí, i dyž zákon a civilizace nebejvá totéž, kdepak, vemte si třeba, že i Koňové maj svý koňský zákony, civilizace bys u nich ale nenašel ani za mák.

Titulná myšlienka románu, ktorá sa v rozličných formách objavuje v každom z príbehov:

Abatyše říkávala, že duše plujou voblohou času, jako mraky plujou po nebesích světa.

Bonmot:

Matka říkávala, že útěk nevede nikdy dál než k nejbližší knize.

O umení v umení, aka všetci sme niekedy zničili knihu z knižnice či učebnicu. Alebo nie?

Zbývalo už jen Na západní frontě klid (do rohů jednotlivých stránek jakýsi kreativní školák před dávnými lety nakreslil komiksový seriál o chlapíkovi, který masturbuje vlastním nosem - kampak se asi poděl?)

Čím sa previňujú dôchodcovia, ktorých odpratávame niekde na okraj spoločnosti:

"My - tím myslím každého, kdo překročil šedesátku - se dopouštíme hned dvou poklesků už jen tím, že existujeme. Prvním z nich je Nedostatečná rychlost. Jezdíme příliš pomalu, chodíme příliš pomalu, mluvíme příliš pomalu. Svět bude obchodovat s diktátory, zvrhlíky a drogovými barony všeho druhu, zpomalování ale nestrpí. Naším druhým hříchem je, že jsme mementem mori průměrného člověka. Svět se nechá ukolébat v pohodlíčku napulírovaného popírání, jen když nejsme v dohledu."

Ernie to shrnul: "My staří jsme moderní malomocní. Tak to prostě je."

O balíčku kariet zvanom história:

Pamatuju na naše poslední loučení jednoho podzimního sychravého odpoledne na Audley End, Adrian měl na sobě uniformu a otec ho objal. Dny vlajkoslávy a jásání byly už dávno pryč - později jsem se doslechl, že vojenská policie doprovázela brance až k Dunkirku, aby zabránila hromadným dezercím. Všichni tihle Adriánové jsou teď namačkaní jako sardinky na hřbitovech po celé východní Francii, západní Belgii i dál. Sejmuli jsme balíček karet zvaný historický kontext - naše generace, Sixsmithi, si sejmula desítky, spodky a královny. Adriánova otočila trojky, čtyřky a pětky. To je všechno.

O večných sprievodcoch človeka:

Národní stát je čistě lidská přirozenost nafouknutá do monstrózních rozměrů. Quod erat demonstrandum. Národy jsou entity, jejichž zákony psalo násilí. Tak to vždycky bylo a tak to taky vždycky bude. Válka, Roberte, je jeden ze dvou věčných průvodců člověka." Tak jsem se tedy zeptal, co je tím druhým.   "Diamanty."

Diplomacia nie je náhradou za vojnu, ale jej predohrou a dohrou:

"Diplomacie likviduje válečné škody, legitimizuje její výsledky, poskytuje silnému státu prostředky k prosazení vůle nad slabším a zatím si šetří vlastní flotily a bataliony na protivníky vyšší váhové kategorie. Pouze profesionální diplomaté, nenapravitelní idioti a ženy vnímají diplomacii jako dlouhodobou náhražku války."

Mladý umelec tesne pred samovraždou:

Nikdy už nenapíšu nic ani ze setiny tak dobrého. Kéž bych uměl být neskromnější, ale neumím. Sextet Atlas mraků zahrnuje můj život, je to můj život, jsem vystřílený ohňostroj; ale aspoň jsem byl ohňostroj.

Nietzscheho večný návrat:

Řím opět zažije úpadek a pád, Cortazar znovu vypluje, po něm i Ewing, Adriana to znovu roztrhá na kousky, my dva budeme znovu spát pod korsickými hvězdami, znovu přijedu do Brugg, zamiluju se do Evy, odmiluju se, ty si znovu přečteš tenhle dopis, slunce znovu zchladne. Nietzscheho gramofonová deska. Až skončí, Dávný ji znovu pustí a tak pořád na věky věkův.

Pokrok ako novodobý biblický zázrak:

"Vždy jsem byl neochvějně přesvědčen, že se Bůh v našem civilizovaném světě projevuje nikoli prostřednictvím zázraků doby biblické, nýbrž skrze pokrok. Právě pokrok vede Lidstvo vzhůru po žebři blíž k Bohu. Nikoli po žebři Jákobovu, spíše po žebříku civilizace, když dovolíte.

Dostatok romantikov urobí z každej utópie realitu. Alebo nie?

Jestliže věříme, že se lidstvo dokáže povznést nad zuby a drápy, jestliže věříme, že rozličné rasy a vyznání mohou společně užívat tento svět stejně mírumilovně jako ti sirotci tady společně užívají tungovník, jestliže věříme, že vůdcové musejí být spravedliví, násilí umlčeno, moc vysvětlitelná a bohatství země a oceánů rozděleno rovným dílem, pak takový svět také bude. Nedělám si iluze. Uskutečnit něco takového je to nejtěžší. Pokrok složitě dosažený za několik generací lze ztratit pouhým škrtnutím pera v ruce krátkozrakého prezidenta či mávnutím meče zpupného generála. Život strávený formováním světa do podoby, v jaké bych chtěl, aby ho Jackson zdědil, nikoli v jaké se obávám, že ho zdědí, mi připadá jako život, který stojí za to žít.