Philip K. Dick: Ubik

ubi-que, adv. (...) 3. abs. kdekoli, všude (latinsko-český slovník)

„Černý románový žert od mistra kafkovské sci-fi a pronikavého vizionáře groteskní budoucnosti lidstva. Mrtví tu dávají rady živým a obávají se své definitivní, posmrtné smrti. Byznys se životem po životě je tak výnosný, že nadnárodní společnosti si konkurují nevybíravými prostředky a neváhají se uchýlit ani k fyzické likvidaci svých konkurentů. Někdy však není jasné, kdo ještě zůstal naživu a kdo už existuje jenom v životě virtuálním.“ (martinus.sk)

Vynikajúci román od vynikajúceho autora, ktorý mal vždy tak trochu problém s uchopením reality. S humorom sebe vlastným popisuje svet, v ktorom jestvuje i ďalší život po živote, ale len pokiaľ a) na to máte a b) je vaše telo dostatočne rýchlo po smrti zmrazené a napojené na komunikačné prístroje. S každým ďalším prebudením komunikačných kanálov kúsok z vás zomrie, takže raz tú firmu po vás naozaj bude musieť prevziať niekto iný. Ale... dá sa vo svete, kde človek môže žiť i po smrti, byť stopercentne istý, že človek ešte stále žije? :-)

Táto otázka je len akousi konkrétnejšou variáciou na problém, na ktorý Dick poukazuje v celej svojej tvorbe, a síce že nikdy si nemôžeme byť istí realitou okolo nás, že neexistuje test na realitu a sami svojim konaním hranice medzi ňou a virtualitou stierame.

Ešte pred začiatkom samotnej knihy Dick klasicky uvádza úryvok z poetického diela, tentokrát hneď trojjazyčne. Jedná sa o niekoľko veršov z Carminy Burany, písaných v stredovekej nemčine. Nemôžem si pomôcť, silno mi pripomínajú "mýtinu na konci stezky" z Temnej veže Stephena Kinga:

Leh sih die liehte heide in grüner varwe stan dar suln wir alle gehte die sumerzeit enpahen. 

I see the sunstruck forest, In green it stands complete. There soon we all are going, The summertime to meet. 

Vidím les; v slunci rudém zelení opleten. Tam brzy všichni půjdem přivítat se s létem.

Majiteľ moratória, úložiska "semivitálov", teda ľudí po smrti, ktorých vedomie ešte čiastočne prežíva, uvažuje:

Až umřu, řekl si v duchu Herbert Schonheit von Vogelsang, asi dám dědicům do poslední vůle podmínku, že mě smějí oživovat jenom jeden den za století. Tak budu moct sledovat osudy celého lidstva. To by ale pro dědice znamenalo poměrně značné provozní náklady – a on věděl, co to znamená. Dřív nebo později by se vzepřeli, vytáhli by jeho tělo z ledárny a pak – Bože chraň! – pohřbili. „Pohřeb je barbarský,“ ucedil Herbert nahlas. „Poukazuje na primitivní původ naší kultury.“

Trúchliaci človek uvažuje cestou k rakve, kde leží jeho semivitálna žena:

[...] může s ní mluvit a naslouchat jejím odpovědím, může s ní komunikovat… ale nikdy už ji neuvidí s otevřenýma očima a nikdy už neuvidí, jak se pohybují její rty. Ella ho už nepřivítá úsměvem. Nedá se do pláče, když odejde. Stojí to vůbec za to? říkal si. Je to lepší než ten starý způsob, ta přímá cesta od plného života do hrobu? Pořád ji v určitém ohledu mám, usoudil pak. Jedinou alternativou je nemít nic.

Dobrá rada polomŕtvemu človeku, vychádzajúca z Bardo Thodol:

„Však víš, co se říká, prostě míříš k nové děloze, ze které se narodíš. A to matné rudé světlo, to je špatná děloha; tam nechtěj jít. Nejspíš prožíváš útržky z příštího života nebo tak něco.“ Připadal si z těch řečí jako hlupák; obyčejně neměl žádné teologické názory. Položivot ale byl skutečný a udělal amatérské teology ze všech.

Konečne niekto vyrieši(l) židovskú/izraelskú otázku:

[...] oslnivě úspěšný, ale podivínský průmyslový magnát, který svého času navrhl, že zdarma vybuduje flotilu, díky níž by Izraelci mohli osídlit a zúrodnit pouštní oblasti Marsu, požádal o ohromující a dosud nevídaný úvěr a snad i má šance jej dostat, i když…

O prítomnosti krásnych žien:

Jako vždy, když ta příležitost nastala, vrhl Joe po dívce dlouhý a úlisný pohled; kdyby se mu to bývalo zdařilo, rád by ji měl za milenku, nebo ještě lépe: za manželku. Nezdálo se mu možné, že se Wendy Wrightová narodila s krví a vnitřními orgány jako ostatní lidé. V její blízkosti se cítil jako připosražený, zamaštěný, propocený hňup, kterému škrundá v břiše a píská v nose. Poblíž ní si začínal uvědomovat existenci tělesných pochodů, které jej drží při životě; všech těch soukolí a trubek a válců a kompresorů a větrákových řemenů, co se musejí pořád ozlomkrk dřít, ačkoli je jejich snaha odsouzená ke zkáze. Když viděl její tvář, zjišťoval, že on sám má na předku hlavy nevkusnou masku; když viděl její tělo, cítil se jako zmetková hračka na klíček. Všechny její barvy byly tak nějak zvláštní, jakoby nepřímo osvětlené.

A čo na to Európska únia a Boh?

„Spojené národy by to měly zakázat,“ prohlásil Joe. „Jako jev odporující přirozenému procesu zrození a smrti.“ „Kdyby Bůh schvaloval položivot,“ řekl výsměšně Al Hammond, „všichni bychom se narodili v rakvi plné suchého ledu.“

Spoľahlivejšie, reálnejšie a desivejšie ako nepravdepodobnostný pohon:

Loď výrazně zpomalovala a její početné systémy řízené homeostatickými entitami se chystaly k přistání.

V položivote podľa Dicka sú ľudia obeťami procesu, pri ktorom všetky známe formy existencie, ktoré ich obklopujú, sa vracajú do svojich niekdajších foriem - moderné autá na svoje staršie predlohy a tie na konské povozy a pod.:

[...] chátrání tohoto regresivního typu prožívá většina semivitálů, především pak v prvních fázích, kdy svazky s realitou jsou stále ještě velmi silné. Tehdy se zachovává jakýsi chvějivý vesmír, jakési rezidualní břemeno, jež prožíváme coby pseudookolí; to je ovšem krajně nestálé a nepodporuje je žádná ergosubstruktura.

Na pomoc pri vysvetľovaní tohoto procesu si berie i Platóna a jeho náuku o ideách:

Ale proč se vlastně televize nerozložila na beztvaré kusy kovu a plastů? Z těch je koneckonců postavená; z nich ji vyrobili, a ne z nějakého dávného rádia. Snad to bláznivě prokazuje platnost dávno opuštěné starověké filozofie, té Platónovy o světě idejí, univerzálních podstat, které jsou v každé třídě věcí skutečné. Forma zvaná televizní přijímač je prostě šablona, která se prosadila jako nástupce po jiných šablonách, jež jdou po sobě jako filmové rámečky. Napadlo ho, jestli každý předmět v sobě nenese neviditelný zbytkový život předchozích forem. Minulost je latentní, skrytá pod hladinou, ale existuje a je s to se nad hladinu vynořit, jen co pozdější vtištění nešťastnou shodou okolností – a navzdory běžné zkušenosti – zmizí. V muži je obsažen ne snad chlapec, ale předchozí muž, pomyslel si. Dějiny začaly dávno.

A pokračuje:

Ale co se týče té staré teorie… netvrdil Platón, že něco odolává rozkladu, že uvnitř je něco, co se nemůže zkazit? Pradávný dualismus: oddělení těla od duše. Tělo skončí tak, jako to Wendino, a duše – ptáček se zahnízdí někde jinde, odletí si jinam. Možná to tak je, pomyslel si. A pak přijde znovuzrození, jak říká Tibetská kniha mrtvých. Vážně je to tak. Bože, doufám, že ano. Protože pak se všichni můžeme zase sejít. V nějakém jiném místě v lese, kde si chlapec a jeho medvídek pořád jenom hrají, jak se to píše v Medvídkovi Pú… jako cosi nepomíjejícího. Jako my všichni. Všichni skončíme tam u Medvídka Pú, na čistším, trvalejším, novém místě.

A čo je teda vlastne Ubik, podľa ktorého je kniha pomenovaná? Sprej. Sprej, ktorý v posmrtnom živote spomaľuje či zastavuje onen reverzný proces a funguje nejako takto:

„Ubik ve spreji,“ začala dívka, „je přenosný negativní ionizátor s vestavěným vysokonapětovým agregátem o nízké intenzitě proudu, poháněným pětadvacetikilovoltovou héliovou baterií. Negativní ionty jsou roztáčeny proti směru hodinových ručiček v předpěťové akcelerační komoře, která jim dodává dostředivou tendenci, takže mají sklon spíše se shlukovat než rozptylovat. Pole negativních iontů zmenšuje rychlost antiprotofázonů, které se normálně vyskytují v atmosféře; a když jejich rychlost opadne, přestávají být antiprotofázony a podle principu parity se již nemohou spojovat s protofázony, jež vyzařují osoby umístěné v mrazicích boxech; tedy semivitálové. Konečným výsledkem je, že se zvyšuje podíl protofázonů, jež nejsou vyrušeny antiprotofázony, což – alespoň po určitý čas – znamená posílení čisté intenzity pole vyvíjeného protofázony… Dotyčný semivitál to pociťuje jako zesílení vitality provázené oslabením pocitů vyvolaných nízkou teplotou v mrazicím boxu. Takže chápete, proč se těm formám Ubiku, které podlehly regresi, nedařilo –“ „Výraz 'negativní ionty' je nadbytečný,“ prohlásil zamyšleně Joe. „Všechny ionty jsou negativní.“

...ale nie, žeby to bolo až tak podstatné. Sprej Ubik je v románe len dickovskou metaforou pre všadeprítomného boha, toho, ktorý našu realitu formuje a dáva jej zmysel a rád. Dickova bývalá žena Tessa interpretuje Ubik takto:

Ubik is a metaphor for God. Ubik is all-powerful and all-knowing, and Ubik is everywhere. The spray can is only a form that Ubik takes to make it easy for people to understand it and use it. It is not the substance inside the can that helps them, but rather their faith in the promise that it will help them.

A na záver nechajme prehovoriť samotného maestra, Philipa K. Dicka:

Jsem Ubik. Dříve než vesmír byl, já jsem byl a jsem. Stvořil jsem slunce. Stvořil jsem světy. Stvořil jsem životy a místa k životu; přemístil jsem je tam, umístil jsem je tam. Pohybují se, kam jim řeknu, dělají, co jim řeknu. Jsem svět a moje jméno nikdy není vyřčeno, jméno, které nikdo nezná. Říkám si Ubik, ale to není moje jméno. Jsem. A vždycky budu.