Chuck Palahniuk: Program pro přeživší

Tender Branson vyrostl v uzavřené komunitě přísné, puritánsky vedené sekty a tak jako mnozí jiní byl i on jednoho dne vyslán do „vnějšího světa“, aby za stravu a byt vykonával různé podřadné práce. Když se k němu dostane zpráva, že členové sekty spáchali kolektivní sebevraždu, znamená to jediné: zabít se. Chuck Palahniuk se otevřeně vysmívá moderním kultům, sektám i mesiášství amerických televizních kazatelů. Hovoří zároveň o vlivu médií a propagandy, o masové kultuře a manipulaci. (martinus.sk)

The only difference between martyrdrom and suicide is press coverage.

Prečo je dobré nechávať výmenu žiaroviek na iných:

Myslíte si, že když budete makat víc a rychleji, snad zadržíte chaos, ale pak jednoho dne vyměňujete žárovku v atriu, na kterou je záruka pět let, a dojde vám, že ji budete vyměňovat možná ještě tak desetkrát a bude po vás.

Všetci poznáme (a hovoríme tomu "ovečky"):

Nad podlahou se motají lehoučké smotky z prachu a lupů a vlasů. Lidi jim říkají „duší hovínka“.

Sex a jedlo, populárne since ever:

Píseň Šalamounova, kapitola 7., verš 2: „Pupek tvůj jako koflík okrouhlý, ne bez nápoje; břicho tvé jako stoh pšenice obrostlý kvítím.“ V Bibli se vůbec dost míchá sex s jídlem.

V sekte, v ktorej Tender vyrastal, získava právo dediť a vychovávať potomstvo len prvorodené dieťa. Všetky ostatné deti potom zotrvávajú v spoločenstve len do dospelosti, sú učené ku skromnosti a pohlavnej zdržanlivosti a pracovným návykom i schopnostiam. Ako dospelí musia spoločenstvo opustiť a už nikdy sa doň nevrátiť; vo „vonkajšom svete“ sa potom venujú domácim prácam pre bohatých klientov, pričom všetky zarobené peniaze musia posielať spoločenstvu a sami žiť v ústraní, osamelí a skromne:

Lidi se vyptávají, jestli mě štvalo, že jsem ztratil právo vlastnit majetek a mít rodinu, a to jen proto, že mě bratr o tři a půl minuty předešel. A já jsem se naučil říkat jim, že ano. Právě tak to lidé ve vnějším světě chtějí slyšet. Není to ale pravda. Nikdy mě to neštvalo. Bylo by to totéž, jako se vztekat při pomyšlení, že kdybyste se narodili s delšími prsty, mohli jste se stát houslovými virtuózy.

Ve zkaženém vnějším světě jsou, aspoň co mi bratr říkal, hříchy, o kterých toho církev neví ani tolik, aby je zakázala. Už jsem se nemohl dočkat.

Neustále jen pracovat. Plán spočíval v tom, že krédistický ráj bude budován kousek po kousku a církev akr po akru získá celý svět.

Ke krédistické tradici patřilo, že dokonce i pracovní misionáři měli něco, o co se mohli starat, kočku, psa, rybičku. Většinou to bývaly rybičky. Prostě něco, co potřebuje, abyste se večer vrátili domů. Co vám brání žít samotářsky.

...a čo vám zabráni opustiť tento svet, čo by znamenalo stop prísunu financií sekte.

Najdôležitejším pravidlom, ktoré mali títo Krédisti vo „vonkajšom svete“ dodržať, bolo nasledovať svoje rodiny v spoločenstve v prípadnej ich hromadnej samovraždy, pretože to bude znamenať, že musia prekročiť na druhú stranu. Niektorí z týchto Krédistov však samovraždu nespáchali a hlavnou zápletkou knihy je práve fakt, že niekto ich začne postupne vyvražďovať:

Uteklo deset let a člověk nikdy nevídá přeživší členy církve spolu. Mezi těmi, co zbyli, už nezůstalo nic než pocit trapnosti a znechucení. Selhali jsme v nejvyšší svátosti. Hanbu máme sami pro sebe. Znechucení pro ty druhé.

Je to hudba jako tapeta, je užitková, hudba jako Prozac nebo Xanax, která má řídit to, jak se cítíte. Hudba jako osvěžovač vzduchu v aerosolu.

O „přeživších“ zo sekty sa starajú sociálne pracovníčky v rámci „programu pro přeživší“. Tender má s tou svojou podivný vzťah – predstiera pred ňou rôzne duševné poruchy a jej robí neskutočnú radosť, že ich pomocou encyklopédií dokáže diagnostikovať:

Prostě jsem se nechtěl nechat uzdravit. Ať už porucha spočívala v čemkoli, nechtěl jsem, aby ji léčili. Ani jedno z mých vnitřních tajemstvíček netoužilo po tom, aby je našli a vysvětlili. Pomocí mýtů. Pomocí mého dětství. Pomocí chemie. Bál jsem se jediného: co pak zbude? A tak ze mě nikdy nevyšla žádná z mých skutečných výčitek a hrůz.

a tak jsem měl Koro-syndrom, při kterém člověk věří, že jeho penis se neustále zmenšuje a zmenšuje a až zmizí úplně, on zemře (Fabian 1991; Tseng a kol. 1992).

[...] právě sociální pracovnice mě přiměla začít s krádežemi v obchodech. Prohlásila, že jsem učebnicový příklad kleptomana. Citovala mi z vědeckých prací. Že prý se kradením snažím zabránit, aby někdo mně ukradl můj penis (Fenichel 1945). Že nutkání krást nedokážu ovládat (Goldman 1991). Že kradu kvůli duševní nevyrovnanosti (McElroy a kol. 1991). Nezáleží na tom, co vezmu, jestli boty, kobercovou lemovku nebo tenisovou raketu. Potíž je jenom v tom, že teď mi už ani kradení nedává ten rozjařený pocit jako dřív.

A zopár tipov pre nadšených zlodejov:

Místo abych kradl zboží, procházím se po centru, dokud nenajdu pokladní lístek, který někdo zrovna zahodil. Pak vezmete účtenku do obchodu, ze kterého je. Předstíráte, že nakupujete, dokud nenajdete nějaké zboží, které je na účtence. Chvilku se s ním vozíte po obchodě a pak ho jdete s účtenkou vyměnit za hotové peníze. Samozřejmě to funguje nejlíp v hypermarketech a obchodních domech. Nepoužívejte staré nebo ušpiněné účtenky. Nepoužívejte stejnou účtenku dvakrát. Snažte se co nejvíc střídat obchody, které podvádíte. Ve vztahu k opravdovým krádežím v obchodech je to asi takové, jako je masturbace ve vztahu k sexu.

Jsou i jiné dobré fígle, třeba nakupovat s velikým kelímkem sodovky v ruce a házet do něj drobné zboží. Anebo koupit levnou plechovku s barvou, vyviklat víčko a dovnitř upustit něco drahého. Kovové stěny plechovky odstíní paprsky bezpečnostního systému.

Další dobrou metodou krádeží v obchodech je najít si zboží a urvat cenovku. Nejlíp to zabírá v opravdu velikých obchoďácích, kde je příliš mnoho oddělení a zaměstnanců, než aby každý věděl všechno. Vyberete si klobouk nebo rukavice nebo deštník, urvete cenovku a odevzdáte tu věc ve Ztrátách a nálezech. Dokonce s ní ani nemusíte z obchodu ven. Pokud obchod zjistí, že je to jeho zboží, jednoduše je vrátí do regálu. Většinou ale ta věc zůstane ležet ve Ztrátách a nálezech na polici nebo v kontejneru, a když se o ni do třiceti dnů nikdo nepřihlásí, je vaše. A protože to nikdo neztratil, nikdo se o to nepřihlásí. Žádný velký obchodní dům nedává funkci vedoucího Ztrát a nálezů geniálnímu pracovníkovi.

Ako rozhodne samovraždu nepáchať:

Ta holka, jediná, kdo kromě mě z církve Kréda přežil, včera spolykala hlínu. Dokonce pro to je i termín. Říká se tomu geofagie. Bylo to oblíbené mezi Afričany, které přivezli do Ameriky jako otroky. I když oblíbené asi není správný výraz. Poklekla na dvorku domu, kde jedenáct let sloužila, lžící nabírala hlínu ze záhonu s růžemi a cpala si ji do pusy. Ve zprávě, kterou má sociální pracovnice, to všechno je. Pak se stalo cosi, čemu tam říkají ruptura jícnu, pak ještě přišla peritonitida a kolem úsvitu bylo po ní.

Všetci raz budeme siroty:

Pravda je taková, že můžete osiřovat zas a znovu a zas a znovu. Pravda je taková, že taky osiřovat budete. A řeknu vám tajemství: bude to bolet míň a míň, až nakonec nebudete cítit nic. V tom mi můžete věřit.

Náboženstvá proste musia mať dobre zvládnutý marketing:

Dojde vám, že když se nikdo nedívá, nemá smysl cokoli dělat. Kdyby tak mělo Ukřižování slabou diváckou kulisu, napadne vás, přehodili by ho na jiný termín? Dojde vám, že agent měl pravdu. Nikdo jaktěživ neviděl krucifix, na kterém by Ježíš nebyl skoro nahý. Nikdy jste neviděli otylého Ježíše. Anebo chlupatého Ježíše. Na všech krucifixech, co jste kdy viděli, byl Ježíš do půl pasu nahý a klidně by mohl dělat reklamu na značkové džíny nebo pánskou kolínskou.

Hromadné samovraždy sú vlastne nudné a vedieť ich zakaždým predať je umenie. Vysvetľuje to agent, ktorý sa z posledného „přeživšího“ snaží urobiť populárneho televangelistu:

Tak třeba Samson ve Starém zákoně, vykládá agent. Anebo židovští vojáci, kteří se zabili v Masadě. A také japonské seppuku. Satí u Hindů. Endura mezi katary ve dvanáctém století v jižní Francii. Odpočítával na prstech skupinu po skupině. Byli tu stoikové. Byli tu epikurejci. Indiánské kmeny v Guyaně, jejichž členové se zabíjeli, aby se znovu zrodili jako běloši. „A když se přiblížíme k dnešku, při masové sebevraždě Svatyně lidu v roce 1978 přišlo o život devět set dvacet lidí.“ Tragédie odnože davidiánů v roce 1993 stála sedmdesát šest životů. Masová sebevražda a vražda členů sekty Řád Slunečního chrámu v roce 1994 připravila o život padesát tři lidi. Sebevraždy v sektě Nebeská brána jich v roce 1997 zahubily třicet devět. „Ta záležitost s církví Kréda, to byla jen jiskřička v kulturním ohňostroji,“ pokračuje. „Byla to jen jedna z mnoha předvídatelných masových sebevražd, protože svět je plný odštěpeneckých skupin, které se vlečou životem až ke konečnému střetu. Pak třeba zemře jejich vůdce, jako v případě sekty Nebeská brána, anebo se do nich pustí stát, jako se to stalo ruským mnichům nebo Svatyni lidu nebo církvi Kréda. Vlastně je to dost děsná nuda,“ vypráví. „Předvídat budoucnost na základě minulosti. Zrovna tak dobře bychom mohli fungovat jako pojišťovna; jenže naším úkolem je, aby masová sektářská sebevražda pokaždé vypadala čerstvá a zajímavá.“

Podle agenta spočívá tajemství toho, jak se udržet na vrcholu, v tom, že nikoho neohrožujete. Jste nic. Jste prázdné místo, které lidi můžou vyplnit. Jste zrcadlo. Jsem náboženská verze výherce v loterii. Amerika je plná bohatých a slavných lidí, ale ode mě se čeká, že budu touhle vzácnou kombinací: oslavovaný a pitomý, slavný a pokorný, nevinný a bohatý.

Po čom ľudia túžia:

Nikdo netouží po pouhé anatomické správnosti. Lidi chtějí anatomické zdokonalení. Chirurgické posílení. Nové a vylepšené. Silikonem vyztužené. Kolagenem injektované. 

Lidi nechtějí, abyste jim dali život do pořádku. Nikdo nechce, aby mu vyřešili problémy. Dramata. Citová rozrušení. Aby rozsekli jejich příběhy. Uklidili po nich svinčík. Protože co by jim pak taky zůstalo? Jen veliké strašidelné neznámo. 

A zopár tipov pre nadšených sfanatizovačov davov:

K jeho zahřívacím metodám patřilo přimět obecenstvo k hyperventilaci. To zařídí hlasitý zpěv. Nebo odříkávání. Podle agenta lidi, kteří takhle řvou nebo zpívají z plných plic gospel, příliš dýchají. Lidská krev by měla být kyselá. Když hyperventilujete, množství kysličníku uhličitého v krvi klesne a krev začne být alkalická. „Respirační alkalóza,“ povídá. Lidem se točí hlava. Lidé padají, zvoní jim v uších, trne jim v prstech na rukou i na nohou, píchá je v prsou, potí se. Údajně to má být extatické. Lidé sebou zmítají na zemi a ruce jim ztuhnou jako pařáty. A to se vydává za vytržení. „Lidi, co dělají v náboženském byznysu, tomu říkají ‚humrování‘,“ vykládá agent. „Nebo glosolálie.“ K účinku přispívají i opakované pohyby, a tak zahajovací rituál dole na scéně prochází obvyklými prostocviky. Obecenstvo naráz tleská. Dlouhé řady lidí se chytají za ruce a v delíriu se kývají. Lidé mávají rukama do oblouku nad hlavou. Ať už tyhle prostocviky vymyslel kdokoli, prohlašuje agent, skoro jistě je teď šéfem v pekle.

Abychom byli na ten večer připraveni, lidi od nás obešli místní a rozdali jim na představení volňásky. Agent mi to říká už posté. Při návštěvě naši zaměstnanci poprosili, jestli si můžou odskočit, a na toaletách si zapsali, co všechno našli ve skříňkách s léky. Podle agenta právě tohle dělal reverend Jim Jones a s jeho Svatyní lidu to dělalo zázraky. Zázraky asi není to pravé slovo. Na pultíku je seznam lidí, které jsem jakživ neviděl, a jejich vážných chorob.

K mému výcviku patřilo i to, jak je zapotřebí zatlačit na oční bulvy silou, která v podrážděném optickém nervu vyvolá dojem oslňujícího světla. „Božské světlo,“ říkal agent. K mému výcviku patřilo, jak přitisknout druhému dlaně na uši tak silně, až uslyší hučení, o kterém můžu tvrdit, že to je věčné Óm.

Vražda je vlastne krádež:

[...] jedině ty nejsobečtější děti Boží by Bohu chtěly ukrást Jeho největší dar, jediný z Jeho darů, který je větší než život. Dar smrti. To je poučení vrahovi, řekl jsem. Sebevrahovi. Potratáři. Trpícím a nemocným. Jedině Bůh má právo překvapovat Své děti smrtí.

Trochu optimistickejší pohľad na determinizmus:

Když se díváte pozorně, dějiny se pouze a jen opakují. To, čemu říkáme chaos, jsou jen vzory, které jsme nerozpoznali. Co známe jako náhodnost, jsou jen vzory, které nedokážeme rozluštit. Čemu nerozumíme, tomu říkáme nesmysl. Co nejsme s to přečíst, to máme za hatmatilku. Není žádná svobodná vůle. Nejsou žádné proměnné. „Existuje jen nevyhnutelné,“ tvrdí Fertility. „Je jen jediná budoucnost. Nemáš na vybranou.“ Špatná zpráva: nemáme nad tím vládu. Dobrá zpráva: nemůžeme udělat žádnou chybu.

Prečo väčšina náboženstiev nariaďuje pohlavnú zdržanlivosť?

„Dokonce i rajská zahrada byla jen veliká nastrojená klec,“ vykládá Adam. „Pokud nekousneš do jablka, budeš po zbytek života otrokem.“

Adam říká, že když je potřeba z tebe udělat otroka, většina kultur začne tím, že tě vykastruje. Takovým se říká eunuši. A některé kultury to zase zařizují aspoň tak, abys neměl ze sexu tolik potěšení. Odšmikávají kousky. Části klitorisu, říká Adam. Nebo předkožku. Pak toho ta citlivá místa, místa, ze kterých by bylo nejvíc potěšení, cítí míň a míň. To je rámcová idea, vykládá Adam.

Adam říká, že kultury, které tě nekastrují, aby z tebe udělaly otroka, kastrují aspoň duševně. Vykreslí sex jako takovou špinavost a zlo a hrozbu, že nenavážeš žádné sexuální vztahy, ať je ti jakkoli jasné, že by to bylo příjemné.

„A kdybys nikdy neprovozoval sex,“ pokračuje Adam, „nikdy bys nezískal pocit moci. Nikdy bys nezískal vlastní hlas ani vlastní identitu. Sex je skutek, kterým se oddělujeme od rodičů. Děti od dospělých. Právě díky sexu se mladí poprvé vzbouří.“ A pokud nikdy sex neprovozuješ, vysvětluje mi Adam, nikdy nedospěješ k něčemu víc než k tomu, čemu tě učili rodiče.

„A pokud neprahneš po sexu,“ připomíná, „budeš prahnout po moci?“ Nebudeš, odpovídá si.

POZOR, SPOILER! Nasledujúca časť textu vyzrádza dôležitú časť zápletky knihy či jej rozuzlenie.

Adam pobil všechny zbývající Krédisty, protože věděl, že stará kultura otroků nemůže založit novou kulturu svobodných lidí. Mojžíš vodil kmeny Izraelské po celou generaci po poušti – a stejně tak i Adam chtěl, abych přežil já, ale ne moje otrocká mozková výbava.

David Mitchell: Atlas mraků

David Mitchell ve svém rozsáhlém románu Atlas mraků maže hranice mezi styly, žánry i časovými rovinami a poutavým způsobem se zamýšlí nad nebezpečím lidské touhy po moci i jejími možnými důsledky. Nedobrovolný cestovatel plavící se v roce 1850 přes Tichý oceán, vyděděný skladatel obstarávající si nejisté živobytí v Belgii mezi 1. a 2. světovou válkou, ambiciózní novinářka píšící v Kalifornii v dobách, kdy tam byl guvernérem Ronald Reagan, ješitný nakladatel ukrývající se před věřiteli ze zločineckého podsvětí, geneticky modifikovaná jídlonoška čekající na smrt a Zachry, mladý ostrovan zažívající soumrak vědy a civilizace – to jsou vypravěči Atlasu mraků, kteří odkudsi z potemnělých chodeb dějin slyší dozvuky ostatních příběhů. Každý záchvěv ozvěny více či méně pozměňuje jejich vlastní osudy. (martinus.sk)

Mitchellov román je zaujímavý najmä spracovaním, a síce tým, že pozostáva zo šiestich viac-menej samostatných noviel, ktoré sú prepojené len skrz malé, nepodstatné detaily.Príbehy sú usporiadané chronologicky, pričom každý z nich je utnutý v polovici a ukončený je v druhej polovici knihy, kde sú príbehy usporiadané presne naopak – v ďalekej budúcnosti sa teda smer rozprávania stáča o 180 stupňov a kniha vrcholí opäť v minulosti. Príbehy sú naozaj samostatné, každý z nich využíva iný rozprávačský štýl (denník, listy, detektívny román, pamäti, záznam výsluchu a rozprávanie pri ohni) a každý z nich autor ovláda (po technickej stránke) naozaj bravúrne. Horšie je to už so záživnosťou a tempom niektorých príbehov.

Za hlavnú myšlienku diela považujem tvrdenie, ktoré autor na viacerých miestach v románe akcentuje, a to že v prírode i ľudskej spoločnosti sú slabší vždy len potravou silnejších. Túto myšlienku potom demonštruje v šiestich rôznych historických epochách, v šiestich rôznych príbehoch a situáciách, na šiestich rôznych charakteroch, i keď občas naznačuje, že medzi hrdinami jednotlivých príbehov je taktiež vzťah, a síce, že sa jedná o jednu opakovane reinkarnovanú dušu.

V každom príbehu sa niekto stáva „otrokom“, „zajatcom“ či „potravou“ niekoho iného: V prvom príbehu je to najskôr zdanlivo čierny otrok, ktorý sa tajne ukryje na obchodnej lodi s úmyslom utiecť, pričom prosí právnika Ewinga – rozprávača, aby mu pomáhal, no neskôr vysvitne, že otrokom je tu práve Ewing, ktorý sa nechá spolucestujúcim doktorom presvedčiť, že je chorý, a pojedá tak jeho drahé lieky, ktoré mu škodia. V druhom príbehu sa mladý skladateľ stáva asistentom starého skladateľa, ktorý si začne privlastňovať jeho nápady a drží si ho v područí najmä vyhrážaním, že ak ujde, jeho reputácia bude navždy zničená. V treťom príbehu je hlavná aktérka otrokyňou šokujúcich zistení ohľadom bezpečnosti jadrovej elektrárne, ktoré sa snaží ututlať silná ropnorafinérska lobby v záujme svojho byznysu, a riskuje tak svoj život v snahe dostať tieto fakty na verejnosť. Hrdina štvrtého príbehu sa na úteku pred lichvármi ocitá v domove dôchodcov, z ktorého niet úniku. Hrdinka piateho príbehu je klonom („jídlonoškou“) slúžiacim konzumentom v totalitnej Kórei budúcnosti, ktorá si uvedomí nespravodlivosť svojej stavovskej príslušnosti a snaží sa o odboj. V šiestom príbehu sledujeme postapokalyptického pastiera z dediny ohrozovanej otrokárskymi barbarmi, ktorý sa rozhodne pomôcť žene z plemena „Jasnozrivých“, ľudí, ktorí kdesi ďaleko na severe ešte disponujú starými technológiami a na svojich superrýchlych lodiach dvakrát ročne kontrolujú život primitívnych kmeňov na ostrovoch v Tichomorí.

A teraz zopár citátov priamo z knihy:

Jeden zo spôsobov, ako si ospravedlniť otrokárstvo:

Otázal jsem se, zda vůbec existuje zlo "přílišné civilizace". Pan D'Arnoq odvětil: "Pokud na západ od Hornova mysu není Boha, pak tam rovněž neplatí, že všichni byli stvořeni sobě rovni, pane Ewingu."

Ako obstáť pred súdom:

Vzpomněl jsem si na bonmot svého tchána: "Chceš-li oklamat soudce, předstírej zájem, chceš-li obalamutit celý soudní tribunál, předstírej nudu." A tak jsem sehrál vyjímání smítka z oka.

Ako chvála deformuje napr. i umenie:

Vyvyan pohrdá chválou a odmítá ji přijímat i udělovat. Říkává, že když vás lidé chválí, nekráčíte vlastní cestou.

Prečo nikdy nezatvoria ústa:

Jakmile odemkneš ženské tělo, otevře se ti i schránka s jejími důvěrnostmi. [...] Po aktu raději jen tak klidně ležím, ale Jocasta začala z náhlého popudu mluvit, jako by chtěla naše velké černé tajemství pohřbít pod hromádkou menších a méně temných.

Vernosť je z Marsu:

Že láska miluje věrnost, je podle ní mýtus utkaný z mužské nejistoty.

Nevěra je zrádný duet, Sixsmithi - stejně jako v kontraktním bridži se vystříhej spoluhráče, který je nešikovnější než ty, nebo špatně dopadneš.

O hudbe a hospodárstve:

Letos panuje v Belgii horké léto. Louky žloutnou, zahradník se bojí požárů, hospodáři se obávají o úrodu, ukaž mi ale spokojeného hospodáře a já ti předvedu duševně zdravého dirigenta.

Je Brno častica?

„[...] postřeh Johna F. Kennedyho o New Yorku. Víte který? ,Většina měst jsou podstatná jména, ale New York je sloveso.' Zajímalo by mě, co by bylo Buenas Yerbas." "Řada přídavných jmen a spojek?" "Nebo expletivum?"

Aktuálne (a fúzaté) i v roku 2013:

"Definice týdne. Co je to konzervativec?" V létě 1975 byl tohle už otřepaný vtip. "Liberál, kterýho přepadli."

Definícia moci, ktorá prestupuje celým románom:

Moc. Co jí rozumíme? Schopnost určovat osudy jiných.

Kde pramení moc?

"Jak to ale, že někteří lidé jsou schopni ovládat druhé, kdežto naprostá většina ostatních žije a umírá jako přisluhovači, jako dobytek. Odpověď nalezneme u svaté trojice. Za prvé, charisma dané od Boha. Za druhé, sebekázeň umožňující dovést tento dar k zralosti, protože i když je ornice lidstva úrodná na talenty, pouze jedno semínko z tisíce vykvete - a to jen kvůli nedostatku sebekázně. [..] Za třetí: vůle po moci. To je jádro tajemství různých lidských osudů. Co vede některé k tomu, že hromadí moc tam, kde většina jejich krajanů moc ztrácí, neumí ji využít, nebo se jí dokonce vyhýbá? Jde o závislost? O bohatství? O přežití? O přirozený výběr? Domnívám se, že tohle všechno jsou jen důvody a důsledky, nikoli pravé příčiny. Nabízí se jediná odpověď, a ta zní: Žádné proč neexistuje. Je to v nás. Kdo a co jdou hlouběji než proč."

Čo má spoločné veda s Novým Časom? Bahno:

"Dal jsem se na vědu, protože... je to jako rýžovat zlato v přívalech bahna. Tím zlatem je pravda. Já... nevím, co chci udělat..." "Žurnalisti pracují ve stejně bahnitých vodách."

O vzťahu lži a pravdy:

Ptala se sama sebe: Jak moc je v novinařině dovoleno klamat? Vzpomněla si, co jí na to jednou odpoledne v nemocniční zahradě odpověděl otec. Jestli jsem někdy zalhal, abych se dozvěděl, co potřebuju? Každý den ještě před snídaní ze mě vylezla lež jako desetikilometrová věž, jen abych se dostal o píď blíž k pravdě.

Čo tí umelci vlastne chcú? Chvála im nie je dosť dobrá, kritika tiež nie:

"Ale no tak, kdo je to kritik?" argumentoval jsem. "Někdo, kdo čte rychle, arogantně, ale nikdy moudře..."

O tom, ako sme všetci prepojení ako krasokorčuliari:

Člověk by si myslel, že země, jako je Anglie, snadno pojme všechny události jednoho skromného života, aniž by se místně příliš překrývaly, chci říct, že nežijeme sakra v Lucembursku, jenomže ono ne, křížíme, přejíždíme křížem krážem a překračujeme své staré stopy jako krasobruslaři.

Ako žiť:

Starý taťka Timothy nabízí ve svých pamětech zdarma radu mladším čtenářům: žijte tak, aby až se vám na sklonku života porouchá vlak, pro vás přijelo pěkně vytopené a suché auto s osobou vám blízkou za volantem - nebo s najatým řidičem, na tom nezáleží - a odvezlo vás domů.

Solženicyn:

"Neomezená moc v rukou omezených lidí má vždycky za následek krutost.“

Čoho sa bojí každá diktatúra:

Smích je anarchistické rouhačství. Od tyranů je moudré, že se ho bojí.

Bývalá klonovaná servantka a otrokyňa sa počas štúdia zamýšľa nad tým, prečo na ňu všetci „čistokrvní“ hľadia s odporom:

[...] zeptala jsem se, proč mnou studenti opovrhují, když jsem jim nezavdala žádnou příčinu k útoku.   Zeptal se, proč se všichni vládci tolik bojí, že si jimi ovládaní osvojí nějaké znalosti.   Neodvážila jsem se vyslovit slovo "vzpoura" a zvolila jsem obezřetnější cestu. "Co když rozdíly mezi společenskými třídami neplynou z genomiky, zděděné dokonalosti nebo dokonce z dolarů, nýbrž z rozdílů ve vědění?"   Profesor se pak otázal, jestli to snad neznamená, že celá Pyramida stojí na pohyblivých píscích.   Zauvažovala jsem, že naznačovat něco takového by bylo prohlášeno za vážnou deviaci.   Mephi se tvářil potěšené. "A co tohle: Servanti jsou zrcadla nastavená svědomí čistokrevných, všechno, co v nich vidí, je naplňuje odporem. Proto obviňují zrcadla." Zeptala jsem se, kdy by mohli začít obviňovat sami sebe.   Odpověděl: "Dějiny nás učí, že teprve ve chvíli, kdy k tomu budou nuceni."

Tvrdá ruka diktatúry vs. voľná ruka trhu. Vyberte si:

[...] podle Obohacovacích zákonů musejí spotřebitelé v závislosti na třídě, do níž jsou zařazeni, utratit každý měsíc pevně stanovenou částku dolarů. Hromadění majetku se řadí k protikorporatickým zločinům.

Každá civilizácia potrebuje pre svoj pokrok čas:

Vzpomínám taky, jak Abatyše dycky říkala: Civilizace potřebuje čas, a necháme-li zemřít i tyto hodiny, zemře také čas, a jak potom vrátíme Civilizované období do podoby, jakou mělo před Pádem?

Dve tváre jednej hory:

Už sem pochopitelně viděl Mauna Kea před tim z Honokaa, jenomže hora, na kerou plánujete vylízt, nejni ta samá jako ta, na kerou se nechystáte. Nejni tak pěkná, kdepak. Stačí bejt dost zticha a uslyšíte ji.

Zákon a civilizácia nie sú nutne to isté:

V Honoce platí víc zákonů než kde jinde na Velkým, řek bych kromě Devatera údolí, i dyž zákon a civilizace nebejvá totéž, kdepak, vemte si třeba, že i Koňové maj svý koňský zákony, civilizace bys u nich ale nenašel ani za mák.

Titulná myšlienka románu, ktorá sa v rozličných formách objavuje v každom z príbehov:

Abatyše říkávala, že duše plujou voblohou času, jako mraky plujou po nebesích světa.

Bonmot:

Matka říkávala, že útěk nevede nikdy dál než k nejbližší knize.

O umení v umení, aka všetci sme niekedy zničili knihu z knižnice či učebnicu. Alebo nie?

Zbývalo už jen Na západní frontě klid (do rohů jednotlivých stránek jakýsi kreativní školák před dávnými lety nakreslil komiksový seriál o chlapíkovi, který masturbuje vlastním nosem - kampak se asi poděl?)

Čím sa previňujú dôchodcovia, ktorých odpratávame niekde na okraj spoločnosti:

"My - tím myslím každého, kdo překročil šedesátku - se dopouštíme hned dvou poklesků už jen tím, že existujeme. Prvním z nich je Nedostatečná rychlost. Jezdíme příliš pomalu, chodíme příliš pomalu, mluvíme příliš pomalu. Svět bude obchodovat s diktátory, zvrhlíky a drogovými barony všeho druhu, zpomalování ale nestrpí. Naším druhým hříchem je, že jsme mementem mori průměrného člověka. Svět se nechá ukolébat v pohodlíčku napulírovaného popírání, jen když nejsme v dohledu."

Ernie to shrnul: "My staří jsme moderní malomocní. Tak to prostě je."

O balíčku kariet zvanom história:

Pamatuju na naše poslední loučení jednoho podzimního sychravého odpoledne na Audley End, Adrian měl na sobě uniformu a otec ho objal. Dny vlajkoslávy a jásání byly už dávno pryč - později jsem se doslechl, že vojenská policie doprovázela brance až k Dunkirku, aby zabránila hromadným dezercím. Všichni tihle Adriánové jsou teď namačkaní jako sardinky na hřbitovech po celé východní Francii, západní Belgii i dál. Sejmuli jsme balíček karet zvaný historický kontext - naše generace, Sixsmithi, si sejmula desítky, spodky a královny. Adriánova otočila trojky, čtyřky a pětky. To je všechno.

O večných sprievodcoch človeka:

Národní stát je čistě lidská přirozenost nafouknutá do monstrózních rozměrů. Quod erat demonstrandum. Národy jsou entity, jejichž zákony psalo násilí. Tak to vždycky bylo a tak to taky vždycky bude. Válka, Roberte, je jeden ze dvou věčných průvodců člověka." Tak jsem se tedy zeptal, co je tím druhým.   "Diamanty."

Diplomacia nie je náhradou za vojnu, ale jej predohrou a dohrou:

"Diplomacie likviduje válečné škody, legitimizuje její výsledky, poskytuje silnému státu prostředky k prosazení vůle nad slabším a zatím si šetří vlastní flotily a bataliony na protivníky vyšší váhové kategorie. Pouze profesionální diplomaté, nenapravitelní idioti a ženy vnímají diplomacii jako dlouhodobou náhražku války."

Mladý umelec tesne pred samovraždou:

Nikdy už nenapíšu nic ani ze setiny tak dobrého. Kéž bych uměl být neskromnější, ale neumím. Sextet Atlas mraků zahrnuje můj život, je to můj život, jsem vystřílený ohňostroj; ale aspoň jsem byl ohňostroj.

Nietzscheho večný návrat:

Řím opět zažije úpadek a pád, Cortazar znovu vypluje, po něm i Ewing, Adriana to znovu roztrhá na kousky, my dva budeme znovu spát pod korsickými hvězdami, znovu přijedu do Brugg, zamiluju se do Evy, odmiluju se, ty si znovu přečteš tenhle dopis, slunce znovu zchladne. Nietzscheho gramofonová deska. Až skončí, Dávný ji znovu pustí a tak pořád na věky věkův.

Pokrok ako novodobý biblický zázrak:

"Vždy jsem byl neochvějně přesvědčen, že se Bůh v našem civilizovaném světě projevuje nikoli prostřednictvím zázraků doby biblické, nýbrž skrze pokrok. Právě pokrok vede Lidstvo vzhůru po žebři blíž k Bohu. Nikoli po žebři Jákobovu, spíše po žebříku civilizace, když dovolíte.

Dostatok romantikov urobí z každej utópie realitu. Alebo nie?

Jestliže věříme, že se lidstvo dokáže povznést nad zuby a drápy, jestliže věříme, že rozličné rasy a vyznání mohou společně užívat tento svět stejně mírumilovně jako ti sirotci tady společně užívají tungovník, jestliže věříme, že vůdcové musejí být spravedliví, násilí umlčeno, moc vysvětlitelná a bohatství země a oceánů rozděleno rovným dílem, pak takový svět také bude. Nedělám si iluze. Uskutečnit něco takového je to nejtěžší. Pokrok složitě dosažený za několik generací lze ztratit pouhým škrtnutím pera v ruce krátkozrakého prezidenta či mávnutím meče zpupného generála. Život strávený formováním světa do podoby, v jaké bych chtěl, aby ho Jackson zdědil, nikoli v jaké se obávám, že ho zdědí, mi připadá jako život, který stojí za to žít.

Philip K. Dick: Ubik

ubi-que, adv. (...) 3. abs. kdekoli, všude (latinsko-český slovník)

„Černý románový žert od mistra kafkovské sci-fi a pronikavého vizionáře groteskní budoucnosti lidstva. Mrtví tu dávají rady živým a obávají se své definitivní, posmrtné smrti. Byznys se životem po životě je tak výnosný, že nadnárodní společnosti si konkurují nevybíravými prostředky a neváhají se uchýlit ani k fyzické likvidaci svých konkurentů. Někdy však není jasné, kdo ještě zůstal naživu a kdo už existuje jenom v životě virtuálním.“ (martinus.sk)

Vynikajúci román od vynikajúceho autora, ktorý mal vždy tak trochu problém s uchopením reality. S humorom sebe vlastným popisuje svet, v ktorom jestvuje i ďalší život po živote, ale len pokiaľ a) na to máte a b) je vaše telo dostatočne rýchlo po smrti zmrazené a napojené na komunikačné prístroje. S každým ďalším prebudením komunikačných kanálov kúsok z vás zomrie, takže raz tú firmu po vás naozaj bude musieť prevziať niekto iný. Ale... dá sa vo svete, kde človek môže žiť i po smrti, byť stopercentne istý, že človek ešte stále žije? :-)

Táto otázka je len akousi konkrétnejšou variáciou na problém, na ktorý Dick poukazuje v celej svojej tvorbe, a síce že nikdy si nemôžeme byť istí realitou okolo nás, že neexistuje test na realitu a sami svojim konaním hranice medzi ňou a virtualitou stierame.

Ešte pred začiatkom samotnej knihy Dick klasicky uvádza úryvok z poetického diela, tentokrát hneď trojjazyčne. Jedná sa o niekoľko veršov z Carminy Burany, písaných v stredovekej nemčine. Nemôžem si pomôcť, silno mi pripomínajú "mýtinu na konci stezky" z Temnej veže Stephena Kinga:

Leh sih die liehte heide in grüner varwe stan dar suln wir alle gehte die sumerzeit enpahen. 

I see the sunstruck forest, In green it stands complete. There soon we all are going, The summertime to meet. 

Vidím les; v slunci rudém zelení opleten. Tam brzy všichni půjdem přivítat se s létem.

Majiteľ moratória, úložiska "semivitálov", teda ľudí po smrti, ktorých vedomie ešte čiastočne prežíva, uvažuje:

Až umřu, řekl si v duchu Herbert Schonheit von Vogelsang, asi dám dědicům do poslední vůle podmínku, že mě smějí oživovat jenom jeden den za století. Tak budu moct sledovat osudy celého lidstva. To by ale pro dědice znamenalo poměrně značné provozní náklady – a on věděl, co to znamená. Dřív nebo později by se vzepřeli, vytáhli by jeho tělo z ledárny a pak – Bože chraň! – pohřbili. „Pohřeb je barbarský,“ ucedil Herbert nahlas. „Poukazuje na primitivní původ naší kultury.“

Trúchliaci človek uvažuje cestou k rakve, kde leží jeho semivitálna žena:

[...] může s ní mluvit a naslouchat jejím odpovědím, může s ní komunikovat… ale nikdy už ji neuvidí s otevřenýma očima a nikdy už neuvidí, jak se pohybují její rty. Ella ho už nepřivítá úsměvem. Nedá se do pláče, když odejde. Stojí to vůbec za to? říkal si. Je to lepší než ten starý způsob, ta přímá cesta od plného života do hrobu? Pořád ji v určitém ohledu mám, usoudil pak. Jedinou alternativou je nemít nic.

Dobrá rada polomŕtvemu človeku, vychádzajúca z Bardo Thodol:

„Však víš, co se říká, prostě míříš k nové děloze, ze které se narodíš. A to matné rudé světlo, to je špatná děloha; tam nechtěj jít. Nejspíš prožíváš útržky z příštího života nebo tak něco.“ Připadal si z těch řečí jako hlupák; obyčejně neměl žádné teologické názory. Položivot ale byl skutečný a udělal amatérské teology ze všech.

Konečne niekto vyrieši(l) židovskú/izraelskú otázku:

[...] oslnivě úspěšný, ale podivínský průmyslový magnát, který svého času navrhl, že zdarma vybuduje flotilu, díky níž by Izraelci mohli osídlit a zúrodnit pouštní oblasti Marsu, požádal o ohromující a dosud nevídaný úvěr a snad i má šance jej dostat, i když…

O prítomnosti krásnych žien:

Jako vždy, když ta příležitost nastala, vrhl Joe po dívce dlouhý a úlisný pohled; kdyby se mu to bývalo zdařilo, rád by ji měl za milenku, nebo ještě lépe: za manželku. Nezdálo se mu možné, že se Wendy Wrightová narodila s krví a vnitřními orgány jako ostatní lidé. V její blízkosti se cítil jako připosražený, zamaštěný, propocený hňup, kterému škrundá v břiše a píská v nose. Poblíž ní si začínal uvědomovat existenci tělesných pochodů, které jej drží při životě; všech těch soukolí a trubek a válců a kompresorů a větrákových řemenů, co se musejí pořád ozlomkrk dřít, ačkoli je jejich snaha odsouzená ke zkáze. Když viděl její tvář, zjišťoval, že on sám má na předku hlavy nevkusnou masku; když viděl její tělo, cítil se jako zmetková hračka na klíček. Všechny její barvy byly tak nějak zvláštní, jakoby nepřímo osvětlené.

A čo na to Európska únia a Boh?

„Spojené národy by to měly zakázat,“ prohlásil Joe. „Jako jev odporující přirozenému procesu zrození a smrti.“ „Kdyby Bůh schvaloval položivot,“ řekl výsměšně Al Hammond, „všichni bychom se narodili v rakvi plné suchého ledu.“

Spoľahlivejšie, reálnejšie a desivejšie ako nepravdepodobnostný pohon:

Loď výrazně zpomalovala a její početné systémy řízené homeostatickými entitami se chystaly k přistání.

V položivote podľa Dicka sú ľudia obeťami procesu, pri ktorom všetky známe formy existencie, ktoré ich obklopujú, sa vracajú do svojich niekdajších foriem - moderné autá na svoje staršie predlohy a tie na konské povozy a pod.:

[...] chátrání tohoto regresivního typu prožívá většina semivitálů, především pak v prvních fázích, kdy svazky s realitou jsou stále ještě velmi silné. Tehdy se zachovává jakýsi chvějivý vesmír, jakési rezidualní břemeno, jež prožíváme coby pseudookolí; to je ovšem krajně nestálé a nepodporuje je žádná ergosubstruktura.

Na pomoc pri vysvetľovaní tohoto procesu si berie i Platóna a jeho náuku o ideách:

Ale proč se vlastně televize nerozložila na beztvaré kusy kovu a plastů? Z těch je koneckonců postavená; z nich ji vyrobili, a ne z nějakého dávného rádia. Snad to bláznivě prokazuje platnost dávno opuštěné starověké filozofie, té Platónovy o světě idejí, univerzálních podstat, které jsou v každé třídě věcí skutečné. Forma zvaná televizní přijímač je prostě šablona, která se prosadila jako nástupce po jiných šablonách, jež jdou po sobě jako filmové rámečky. Napadlo ho, jestli každý předmět v sobě nenese neviditelný zbytkový život předchozích forem. Minulost je latentní, skrytá pod hladinou, ale existuje a je s to se nad hladinu vynořit, jen co pozdější vtištění nešťastnou shodou okolností – a navzdory běžné zkušenosti – zmizí. V muži je obsažen ne snad chlapec, ale předchozí muž, pomyslel si. Dějiny začaly dávno.

A pokračuje:

Ale co se týče té staré teorie… netvrdil Platón, že něco odolává rozkladu, že uvnitř je něco, co se nemůže zkazit? Pradávný dualismus: oddělení těla od duše. Tělo skončí tak, jako to Wendino, a duše – ptáček se zahnízdí někde jinde, odletí si jinam. Možná to tak je, pomyslel si. A pak přijde znovuzrození, jak říká Tibetská kniha mrtvých. Vážně je to tak. Bože, doufám, že ano. Protože pak se všichni můžeme zase sejít. V nějakém jiném místě v lese, kde si chlapec a jeho medvídek pořád jenom hrají, jak se to píše v Medvídkovi Pú… jako cosi nepomíjejícího. Jako my všichni. Všichni skončíme tam u Medvídka Pú, na čistším, trvalejším, novém místě.

A čo je teda vlastne Ubik, podľa ktorého je kniha pomenovaná? Sprej. Sprej, ktorý v posmrtnom živote spomaľuje či zastavuje onen reverzný proces a funguje nejako takto:

„Ubik ve spreji,“ začala dívka, „je přenosný negativní ionizátor s vestavěným vysokonapětovým agregátem o nízké intenzitě proudu, poháněným pětadvacetikilovoltovou héliovou baterií. Negativní ionty jsou roztáčeny proti směru hodinových ručiček v předpěťové akcelerační komoře, která jim dodává dostředivou tendenci, takže mají sklon spíše se shlukovat než rozptylovat. Pole negativních iontů zmenšuje rychlost antiprotofázonů, které se normálně vyskytují v atmosféře; a když jejich rychlost opadne, přestávají být antiprotofázony a podle principu parity se již nemohou spojovat s protofázony, jež vyzařují osoby umístěné v mrazicích boxech; tedy semivitálové. Konečným výsledkem je, že se zvyšuje podíl protofázonů, jež nejsou vyrušeny antiprotofázony, což – alespoň po určitý čas – znamená posílení čisté intenzity pole vyvíjeného protofázony… Dotyčný semivitál to pociťuje jako zesílení vitality provázené oslabením pocitů vyvolaných nízkou teplotou v mrazicím boxu. Takže chápete, proč se těm formám Ubiku, které podlehly regresi, nedařilo –“ „Výraz 'negativní ionty' je nadbytečný,“ prohlásil zamyšleně Joe. „Všechny ionty jsou negativní.“

...ale nie, žeby to bolo až tak podstatné. Sprej Ubik je v románe len dickovskou metaforou pre všadeprítomného boha, toho, ktorý našu realitu formuje a dáva jej zmysel a rád. Dickova bývalá žena Tessa interpretuje Ubik takto:

Ubik is a metaphor for God. Ubik is all-powerful and all-knowing, and Ubik is everywhere. The spray can is only a form that Ubik takes to make it easy for people to understand it and use it. It is not the substance inside the can that helps them, but rather their faith in the promise that it will help them.

A na záver nechajme prehovoriť samotného maestra, Philipa K. Dicka:

Jsem Ubik. Dříve než vesmír byl, já jsem byl a jsem. Stvořil jsem slunce. Stvořil jsem světy. Stvořil jsem životy a místa k životu; přemístil jsem je tam, umístil jsem je tam. Pohybují se, kam jim řeknu, dělají, co jim řeknu. Jsem svět a moje jméno nikdy není vyřčeno, jméno, které nikdo nezná. Říkám si Ubik, ale to není moje jméno. Jsem. A vždycky budu.